Anton Semjonovič MAKARENKO
Začínáme žít
(pedagogická poéma)
Jen krátká
poznámka na úvod: A. S. Makarenko je někdy spojován s výchovou tělesnými
tresty, někdy se zase tvrdilo že byl jejich odpůrce a odsuzoval je za
nehumánnost. Faktem je, že své vzpomínky z výchovné chlapecké kolonie
popsal takto:
I. Rozhovor
s vedoucím gubernského oddělení lidového vzdělání
V září 1920
si mě pozval vedoucí gubernského oddělení lidového vzdělání a řekl: "Tak
podívej, kamaráde, jak jsem slyšel, ty prý tam nějak moc nadáváš, že ti pro
tvou školu přidělili tu, no . . . gubernskou radu lidového hospodářství. .
."
„Ale budovy
jsou vedlejší, kamaráde, nejdůležitější je vychovat nového člověka. Jenže vy
pedagogové všecko sabotujete - budovy se vám nelíbí, lavice se vám nelíbí. Není
ve vás ten, no . . . oheň, rozumíš? Ten revoluční oheň. Kalhoty nosíte volně
přes boty. Zatracení inteligenti! Já tady nevím co dřív, práce nad hlavu -
vyrojily se spousty těch bosáků, malých kluků, že se ani po ulici nedá chodit,
i do bytů lezou!“
„Kdybychom u
nás měli to, no . . . jako v Americe! Nedávno jsem si o tom přečetl brožurku,
podstrčili mi ji. Reformace... nebo jak to tam... počkat! Aha! Reformatoria!
Tak tohle u nás ještě nemáme."
"Tak to
jsi chlapík!" řekl vedoucí oddělení lidového vzdělání. "Dej se do
toho! Jde o posvátnou věc!"
A Anton
Semjonovič se do posvátné revoluční věci dal. Tady je popsána jeho výchovná
metoda, ze které lze jasně odhadnout, jaký byl jeho vztah k tělesným
trestům. Jinak hra jako taková je velmi zajímavá a i po téměř sto letech
využitelná a jistě není třeba trvat na výslechu ruky.
Večer
sedával v ložnici na posteli v nadšeném kroužku chlapců a hrával s nimi
"na zloděje a četníky". Hrálo se to tak, že si všichni účastníci hry
rozebrali lístečky, na nichž bylo napsáno: "zloděj",
"četník", "vyšetřovatel", "soudce",
"kat" a tak dále. Četník všem oznámil, jakou čestnou funkci bude
zastávat, bral do rukou peška a snažil se uhodnout, kdo je zlodějem. Všichni k
němu natáhli ruce a on musel úderem peška označit, která z nich je ruka
zlodějská. Většinou však uhodil soudce nebo vyšetřovatele a tito počestní
občané, dotčeni jeho podezřením, vypláceli četníka přes nastavenou dlaň podle
sazby, stanovené za urážku. Pokud v příští hře četník zloděje přece jen uhádl
správně, jeho utrpení končilo a začínalo utrpení zloděje. Soudce vynášel
rozsudek: pět silných, deset silných, pět slabých. . . Kat bral do rukou peška
a trestal.
Poněvadž se
role hráčů stále měnily a zloděj byl v následující hře soudcem nebo katem,
spočíval hlavní půvab hry ve střídání utrpení a msty. Když se krutý soudce nebo
nemilosrdný kat stali četníkem nebo zlodějem, dostávali stonásobnou odplatu od
nového soudce a od nového kata, kteří jim teď připomínali všechny jejich
předchozí rozsudky a tresty.
Jekatěrina
Grigorjevna a Lydie Petrovna hrávaly tuto hru také, ale k nim se chlapci
chovali rytířsky: byla-li některá z nich zlodějkou, zněl rozsudek na tři čtyři
slabé, kat se při vykonávání rozsudku tvářil jak nejlíbezněji uměl, a něžnou
ženskou dlaň peškem pouze hladil.
Zato když
hráli se mnou, zajímali se kluci zejména o to, kolik toho snesu, a tak mi
nezbývalo než dělat hrdinu. Jako soudce jsem vyměřoval zlodějům takové dávky,
že i katům běhal mráz po zádech, a když jsem rozsudky vykonával, donutil jsem
oběť, aby zapomněla na vlastní důstojnost a křičela:
,,Antone
Semjonoviči, takhle to přece nejde!" Ovšem i já jsem pak dostával svůj
díl: domů jsem chodil vždycky s oteklou levou rukou; střídat ruce se považovalo
za nedůstojné a pravou jsem potřeboval k psaní.
Ivan
Ivanovič zbaběle používal ženské taktiky a chlapci se k němu nejdřív chovali
jemně. Jednou jsem Ivanu Ivanoviči řekl, že jeho politika není správná. Naši
chlapci musí vyrůstat otužilí a smělí. Nesmějí se bát žádného nebezpečí, tím
méně tělesného utrpení. Ivan Ivanovič se mnou nesouhlasil.
Když jsme
jednoho večera hráli oba dva a já byl soudce, odsoudil jsem ho k dvanácti
silným a v příští hře, když jsem byl katem, nemilosrdně jsem ho mlátil přes ruku
svištícím peškem. Rozhněval se na mě a pomstil se mi. Kterýsi z mých
"příznivců" však nemohl nechat takové jednání bez trestu a seřezal ho
tak, že byl Ivan Ivanovič nucen vystřídat dlaně.
Příštího
večera se Ivan Ivanovič pokoušel vyhnout se účasti při "té barbarské
hře", ale všeobecný posměch kolonistů ho zahanbil. Pak už Ivan Ivanovič
obstál v každé zkoušce čestně; nedělal si u nikoho oko, když byl soudcem, a v
roli četníka nebo zloděje se choval statečně.
Kurzívou
psané poznámky doplnil a v textu rozhovoru zase některé nezajímavé části
vynechal M.S.
*